na Blog.cz

Animefest byl pro mě několik měsíců jen jakýsi rozmazaný pojem v daleké budoucnosti, neboť jsem neměla čas myslet na nic jiného, než na školu. Což byl poté i důvod, proč jsem nakonec nešla do cosplay soutěže - nic jsem nestíhala. Avšak pár dní po ukončení školy už se mě začalo zmocňovat předconové nadšení, i když v menší míře, než kdykoliv předtím.

Byla jsem překvapena, že program začíná až k večeru, naštěstí to ale znamenalo, že ráno nemusím vstávat příliš brzy. Plán byl nasednout v Ústí na vlak a držet místo ostatním, co nastoupí v Praze. Z loňské zkušenosti jsem čekala, že to tak snadné nebude - a také nebylo. Ačkoliv většina lidí v Praze vystoupila, navalila se dovnitř spousta lidí s místenkama a volných sedaček bylo málo a roztroušeně... Chvíli jsme tedy stály v uličce a já se Sam jsme pak prošly celý vlak, až jsme nakonec nalezly jedno úplně prázdné kupé, bylo v něm totiž vylité pivo. Všech sedm lidí se nacpalo do šestimístného kupé a cesta pak plynula rychle a příjemně.

Cestou z nádraží jsem se ještě v rychlosti vypravila koupit pohled a poslat ho ségře, neboť měla ten den narozeniny a na náměstí pak následovala přestávka. Někteří si šli koupit jídlo do Mekáče (fuj, tak přesolený hranolky jsem v životě neměla) a jiní zas dumali nad tím, jak se z toho dilda dá zjistit čas. Registrovat jsme se šly do Bakaly, kde 10 minut ve frontě byla nádhera, oproti advíkovským čtyřem hodinám. Hned jsem si koupila placky s Rebornem a DRRR a peněženka zaplakala (zato srdce zajásalo) nad steampunkovými brýlemi. Venku jsme pak chvíli zevily na trávě a já zjistila, že o Hetalii je článek ve FestZinu. Tak nějak jsem ho díky Temi čekala, ale bála jsem si ho přečíst. Nakonec z něj naše komunita nevyšla nijak špatně, jen ten popisek u fotky mých zad se mi dvakrát nezamlouval (to foto bylo pořízeno v době, kdy tu Hetalii znal málokdo a většina ještě neměla nic proti), ale to je detail.

Po pár problémech s tělocvičnou nastal čas na svatbu. S nechutí jsem se navlékla do kněžského roucha Pruska a spolu s ostatními jsme nadávaly na ženicha, kde se courá. Nakonec ale bylo Belgické a Nizozemské království spojeno (ani Anglie tomu nedokázal zabránit) a pokračovalo se afterparty v kašně. Pak se šlo ještě na přednášku Po čem ženy touží (rozsekal mě pojem Marie van Helsing a Face of Boe jsem taky nečekala) a pak hurá spát. Loni jsme jela nonstop a letos jsem to nehodlala opakovat, proto jsem byla ráda, když jsem ulehla v tělocvičně do spacáku a na ukořistěné žíněnce se celkem dobře vyspala.

V sobotu jsem byla jak přejetá parním válcem, hold závislost na kofeinu vypěstovaná o nedávném zkouškovém se projevila. Zdálo se však, že ostatní na tom byly podobně. Většina dne tedy byla ve znamení zívání a povalování se v parku. Dopoledne bylo na programu focení, protože se sešly všechny cosplaye z Války o rakouské dědictví. V poledne jsme s pár Hetalisty vyrazily na přednášku Vliv Druhé světové války na anime tvorbu aneb z iluze do kaluže. Jak se dalo čekat Hetalia byla zmíněna a kupodivu ani ne záporně. Po pozdější krátké rozmluvě s přednášejícím si však nejsem jistá jestli to bylo proto, že jí nechtěl shodit před námi... Další byla na programu až přednáška o Hetalii. Byla jsem na ní dost zvědavá a zřejmě i spousta dalších lidí, nejen Hetalistů, poněvadž místnost byla narvaná. No, co k ní říct... Jestli si slečny chtěly udělat veřejnou ostudu svým projevem a mě nevěřícností dohnat k slzám, povedlo se jim to.

Musely jsme si nutně spravit náladu, takže jsme navštívily Maid café. Dala jsem si horkou čokoládu a čokoládový dort a pak jsem myslela, že umřu na přecukrování (a že jsem ho schopná jíst po kilech). Hodinka uběhla rychle a pak hurá na Nagatinu přednášku o slashi. Sice nám slíbila sedět v první řadě, ale vysvětlete to lidem, co už tam seděli. Zatímco ostatní si tedy přinesly židle, já s Rowan jsme to vzdaly a sledovaly ze zadu. Nagatin přednes byl sice (hlavně ze začátku) nervózní, ale šlo poznat, že má načteno a ví, o čem mluví. Jelikož dost přetáhla, na promítání Paint It, White! jsme dost pospíchaly. Jak se ukázalo - zbytečně. Nějaké problémy s titulkama, takže nakonec pustili anglické s tím, že české budou zítra místo 5 centimetrů za sekundu. Teď čtu spoutu komentů lidí, co si stěžujou, že to bylo takhle. Nedivím se, dát místo takového pěkného filmu Hetalii, navíc Hetalia film, což je nejvěší ptákovina pod sluncem a i já ho poprvé viděla až na AF...

V tělocvičně jsem opět vytuhla a vyspala se do růžova. Ráno jsem na sebe navlékla WW2 uniformu Pruska, protože jsem slíbila Charlie, že se s ní vyfotím. I když tu iniformu miluju, chodit v ní po městě je o nervy, chytnete pak gerontofobii - máte pocit, že vám každý bude nadávat do Nácků (což se mi dřív stalo) a nechci nikoho pohoršit, navíc když to bylo den před ukončením druhé světové války... Takže jsem se kolem poledne převlékla a nechala si jen paruku (Já vám dám Prusko v sukni!). Kolem půl jedné jsme měly vyrážet na vlakáč, ale nikde nikdo. Nakonec mě vyzvedli v KFC a vlak jsme stihli snad jen proto, že měl zpoždění. Byla to jedna z nejhorších cest v mém životě. Stejný vlak, takže všude místenky a kupa lidí. Skončili jsme na sedátkách v uličce a báli se toho Maďara s vozíkem, co měl předtím připomínky. Heh, průvodčí byl fajn, vozík prý jet neměl, ale v tu ránu se tam ten Maďar objevil a jakmile nás uviděl, že blokujeme chodbičku, vydal takový skřek, za který by se orangutam támhle někde v pralese nemusel stydět a my se jali hledat míst v uhnutí. Já s Doitsu jsme nakonec skončily v jednom kupé, jak na tom byli ostatní, to nevím. Jel tam s náma ještě nějaký pán z Brna a dvě Kanaďanky (jak jsme vyposlouchala z jejich rozhovoru). Zatímco všichni vystoupili v Praze, já pokračovala do Ústí. Kupé se vyprázdnilo, tak jsem si sedlo k okýnku. Jenže vlak se poté zase naplnil a tím i kupé. V tu ránu přišel nějaký cizinec, ukázal na mě a s "This is my seat!" mě vyhodil. Prostě pech... Naštěstí mě nějaký hodný pán pustil sednout a sám stál celou cestu v uličce.

Když to shrnu, nebylo to letos tak úžasné jako loni, ale i tak jsem si AF užila.

Fotky: Facebook 1. část / Facebook 2. část / Rajče